Další vydání naší nové rubriky věnované podpultovým deskám ostří na kanadské electro sympaťáky MSTRKRFT, americké futuristické instrumentalisty NOMO, berlínské indie kvarteto The Whitest Boy Alive a nepovedenou zeštíhlovací kůru vídeňské dvojice Tosca.
Chcete vědět, co nového se událo v chladných vodách severského metalu? Na co se momentálně tančí v Berlíně? Na čem ujíždí milovníci amerických a britských nezávislých labelů? Čí rap zní ve ztracených ghettech americké periférie nejhlasitěji? Cílem rubriky Zaostřeno na podpultovky je přiblížit vám dění v žánrech a na trzích, o kterých se běžně na našich stránkách nedočtete.
Zaostřeno na: MSTRKRFT - Fist Of God
Label: Downtown Datum vydání: 17.3.2009 Žánr: electro, nu-rave
Mezi remixéry kope kanadská dvojka MSTRKRFT už dávno za první ligu, což dokazuje seznam oslovujících a oslavujících: Bloc Party, Kylie Minogue, Justice nebo nejnověji třeba Yeah Yeah Yeahs. Stačí poslechnout pár ukázek a hned je jasné proč: Jesse F. Keeler a Al-P totiž dokážou skladbám vtisknout svůj charakteristický a na první poslech rozpoznatelný zvuk a potřebnou dávku trendy-našláplé energie. Obojí je pak definované tím oblíbeným agresivním synťákovým vuvuvu samplem, který tentokrát dal název i jedné ze skladeb, shodou okolností jedné z těch slabších, kterou na druhé desce "Fist Of God" najdete. Ten sampl je oproti tomu, co byl na debutu "The Looks", ještě o něco agresivnější, přece jen mezitím vydali album třeba Boys Noize, že, ale přesto to ve výsledku není taková nemilosrdná masírka, jakou je právě "Oi Oi Oi". Za to můžou hlavně přizvaní vokalisti a vokalistky Lil' Mo, Jahmal, John Legend nebo rappeři N.O.R.E., E-40 a Ghostface Killah. Ti celkový zvuk tak nějak zlidšťují a zpříjemňují, i když se člověk ke konci těch pětatřiceti minut (byť!) malinko nudí. Tyhlety nu-raveový desky je totiž opravdu lepší dávkovat po kouskách; ty doporučené jsou: "1000 Cigarettes", "Heartbreaker" s Legendem nebo "Breakaway" s Jahmalem.
David Věžník
Trochu John Coltrane, trochu James Brown a hodně Fela Kuti. Kapela NOMO z amerického Michiganu hraje moderní (nebo už možná dokonce futuristický) instrumentální funk výrazně střižený afro-beatem nigerijského kouzelníka Kutiho. Od poslední desky "Ghost Rock" museli NOMO z ekonomických důvodů seškrtat počet členů a místo devíti jich je teď šest. Na hudbě to ale není nijak poznat. Pořád je stejně našláplá a energická, novinkou je výrazné použití perkusního nástroje kalimby. Deska je inspirovaná slavným povídkovým cyklem italského postmodernisty Itala Calvina "Neviditelná města". V něm cestovatel Marco Polo vypráví Kublaj-chánovi o fantastických městech celého světa. NOMO nás po jeho vzoru pozývají na výpravu po báječných rytmech Afriky. Jedinou výtkou je příliš uhlazený zvuk, který u syrového afro-beatu zní možná trochu nepatřičně.
Karel Veselý> Více:oficiální web, MySpace.com > Verdikt: 7/10
Zaostřeno na: The Whitest Boy Alive - Rules
Label: Bubbles / Smalltown Supersound Datum vydání: 30.3.2009 Žánr: indie pop, alternative rock, electronica
Kvartet The Whitest Boy Alive vznikl v roce 2003 a debutoval ideály naplněnou deskou "Dreams". Leaderem je Erlend Øye, člen Kings Of Convenience, pro Röyksopp nazpíval jejich největší hity ("Poor Leno", "Remind Me") a který i zde vštěpuje na obdiv svůj charakteristický rukopis. Oproti "Dreams" se ale na "Rules" více projevuje práce Daniela Nentwiga s elektronikou a klávesami. "Rules" však nedrží tak pěkně pohromadě jako právě zmíněná prvotina, vytratila se i trocha zasněné imaginace. Novinka je víc pop a tanečnější prvky se nedají přeslechnout. "1517" je takový chudší bráška k "Harder, Better, Faster, Stronger" Daft Punk, i když se zuby nehty drží určitý nadhled typický pro The Whitest Boy Alive. "Timebomb" je rozverná tancovačka, "Courage" jakbysmet - ty neurazí, ale vedle nich je závěrečná "Island" obrovský emociální klenot. Z každé tváře Erlenda je tu kousek, stačí si vybrat ten, který vám jaksi sedí nejvíce. "Rules" tak na "Dreams" místy ztrácí dech, přesto je to muzika, která baví a drží si svou nastolenou linii.
Dan Hájek
Vídenští králové downtempo elektroniky se vracejí s pátým studiovým albem, jehož název "Žádná potíž" mluví za vše. Producentská dvojice Richard Dorfmeister a Rupert Huber provedla zeštíhlovací kůru. Jestliže předchozí deska "J.A.C." (2005) pošilhávala směrem k house beatům, novinka bicí hodně zredukovala a zvýraznila směs akustických i elektronických zvukových spirál. Tradičně výborné produkci chybí
zajímavější groove (s výjimkou "Birthday" a "Fondue"), pánové hodně vykrádali vlastní sample banky. Nerecyklují jen oni, to je pravda, ale novinka působí trochu prázdně, sonická vana je z půlky vypuštěná. Méně tentokrát není více. "No Hassle" vedle desek Suzuki nebo Dehli 9 neobstojí, ale jako kvalitní podkres k práci nebo četbě určitě poslouží. Zda je to hodně nebo málo, posuďte sami.
Radek Londin
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
